Plyšovou lišku dostala Lenka Chalupová ještě jako dítě na Vánoce. Oblíbená hračka se stala pro přerovskou spisovatelku v dospělosti inspirací k nejnovější knize Liščí tanec. Psychologické drama s detektivní zápletkou vychází v říjnu a čtenáře zavede do přerovské ubytovny i na olomoucké Horní náměstí.

Jednoduchá otázka: O čem je vaše nová kniha Liščí tanec?
Příběh začíná vzpomínkou na rok 1975, kdy v hájence pod svatým Hostýnem tráví dovolenou manželé – učitelé z Přerova se svými čtyřmi dětmi. Benjamínek Prokop slaví v letním sídle páté narozeniny a jako dárek si přeje plyšovou lišku. Jenže starší bráchové se mu smějí, berou mu jeho hračku a vyhazují ji do vzduchu. Nutí ji tancovat liščí tanec, který byl v minulosti zábavnou kratochvílí hlavně německé šlechty na loveckých plesech. Živé lišky nechali vyhazovat do vzduchu a bavili se tím, že nebohé zvíře se zranilo, nebo v bolestech umíralo. Malému Prokopovi se tahle hra vůbec nelíbí a nevinná dětská šarvátka končí tragédií. Hlavní děj knihy se ale odehrává v létě roku 2017, kdy se osmdesátiletá Hermína Foretová chce vrátit i se svými dětmi do hájenky, snad aby na sklonku života v sobě uzavřela smutné kapitoly. Jenže k dalšímu neštěstí se schyluje.

Část děje se opět se odehrává v Přerově, kde sama žijete. Proč tohle prostředí?
Když píšu o místech, která důvěrně znám, píše se mi dobře a lehce to odsýpá. Jsem hrdá Přerovanka, takže je mi ctí zasadit děj svých knih do města, kde jsem se narodila, kde žiji se svou rodinou a které mám moc ráda. Příběh se odehrává v domě v ulici Na Hrázi, ve Dvořákově ulici, v ubytovně Českého červeného kříže U Výstaviště a také v areálu nemocnice. Pohybovat se budou čtenáři také po Olomouci, temnou část děje jsem zasadila do ulice Na Vozovce a také na olomoucké Horní náměstí.

Inspirují vás tedy i taková místa jako ubytovna?
Je to tak. Jeden z knižních sourozenců je totiž trochu černá ovce rodiny. Žije v ubytovně pro bezdomovce, je zadlužený, ale snaží se dostat ze dna problémů a ze spirály svých psychických potíží. Pracuje ve skladu přerovské firmy Emos, chce se zařadit do chodu rodiny. V knize zpočátku působí jako negativní postava, ale zdání někdy klame. Přesně jako v životě. Ubytovnu pro bezdomovce jsem vybrala záměrně. Jsou tam lidé, kteří v životě asi příliš neuspěli, ale ještě to nic neříká o jejich charakteru.

Název knihy odkazuje i na vaši oblíbenou hračku z dětství, máte ji ještě?
Červenou plyšovou lišku jsem dostala od Ježíška, když mi byly necelé čtyři roky a stala se mou nejoblíbenější hračkou. Vozila jsem ji v kočárku pro panenky, oblékala ji do dupaček, máma mi pro ni šila oblečky a měla jsem pro ni kolíbku. Přišla jsem o ni, když nám někdo vykradl sklep – a bylo mi to líto, byť už jsem byla téměř dospělá. Rozhodla jsem se vrátit ji znovu na scénu alespoň ve své knížce. Tak vznikl nápad na název Liščí tanec. Moje pravá lištička je v knize i vyfotografovaná.

Předchozí kniha vyšla před rokem. Jak dlouho na jedné pracujete? Máte v plánu další?
Knihu opravdu nepíšu dlouho, řádově zhruba tři měsíce. Pracuji na ni občas, po chvilkách, určitě ne každý den. Když mám v hlavě zajímavé téma, tak to jde úplně samo, vlastně ani nemusím vyvíjet žádnou extra aktivitu, pozoruji děj v hlavě a zaznamenávám ho do počítače. Pro mě je psaní zkrátka radost. A na nové knize už pracuji, bude se jednat o soubor povídek, které propojí postava psycholožky, vyprávějící příběhy svých klientů.

Spisovatelka Chalupová vzkřísila v nové knize hračku z dětství